Saphira&Michellka

Kapitola třetí

A dalších obvyklých devět stránek…no proč ne.  Proč ano?

Skončila zima a okolí Bradavic se zazelenalo kletbou Avada Kedavra. Některým se zazelenal i obličej. Na stráni kolem Hagridovy chýše rozkvetly bledule a vzduch se příjemně oteplil. A Hagrid ne? Studenti se těšili na jarní choutky a druhou návštěvu Prasinek, kde se daly mnohem lépe provozovat a ještě víc na hostinu, která se měla konat poté u příležitosti návštěvy ministra kouzel Korneliuse Popletala v Bradavicích a na níž byla pozvána živá kapela a slíben i alkohol.
“Salamandři jsou skvělý!” vykřikovaly nadšeně zmijozelské dívky. Z jejich výskání Julie pochopila něco v tom smyslu, že Salamandři jsou mužská kapela irských kouzelníků, která právě láme žebříčky všech čarodějnických hitparád. Z jedné věty toho pochopila docela dost.   Osobně se ale více zajímala o výlet do Prasinek. Perverzačka. A je to jasné.

“Tam mají, na co jen pomyslíš,” básnila o tamních obchodech Lisa. Třeba i čárky, co vůbec nepotřebuješ. “Máš štěstí, že jsi plnoletá a nemusíš mít povolení od rodičů. Snape by tě totiž nepustil,” zašklebila se. Aby mu ji náhodou někdo neo-to…totento.. když se tam všude provozují... ty... perverzní věci...

A měla pravdu. Když nadešla ona dlouho očekávaná sobota, vyhrnuly se davy studentů do vstupní síně, kde jim ředitelé jejich kolejí pečlivě kontrolovali povolení. Filch je s paní Norrisovou na veterině. Ne, už jsou dávno v Prasinkách. Snape stál napravo od dveří a po jednom pouštěl studenty ven, poté, co nad každým podepsaným pergamenem pronesl protifalšovací formuli. Zábava, co? Já chci taky! Našlo se pár povolení, která se při takovéto proceduře vzňala fialovým plamenem. Jejich majitelé se mohli těšit na nějakou pěknou ruční práci (to zní také dost perverzně... ruční práce...:D) ve Snapeově kabinetu. Většina studentů však prověrkou zdárně prošla. Bla bla bla….co takhle nás těch nepodstatných informací ušetřit?
Když k němu přistoupila Julie, zdvihl Snape znechuceně ret: a je to tady:
“Ke své nelibosti musím konstatovat, že - ač se to na vás zjevně nijak pozitivně neprojevuje - jste již dost stará, abyste za sebe odpovídala sama. Doufám jen, že se vrátíte celá.” Ne asi, doopravdy si v hloubi duše přeje, aby se vrátila v krabičce od puzzlí.  A zlobně jí pokynul, aby šla. Julie si však nemohla nevšimnout důrazu, jaký dal na poslední větu. Nepochybovala, že tu opravdu myslel vážně. Trochu si přitáhla pletený kabátek k tělu a s provinilým úsměvem se prosmýkla kolem něho ven z hradu. Aby nám naše květinka neumrzla.

Asi po půl hodině chůze vešly Julie, Lisa a Niké Kopačka vesele do vesnice a chvíli se dohadovaly, kam jít nejprve. Co třeba do Chroptící chýše? Čeká tam na vás strejda vlkodlak a má hlad.
“U tří košťat mají  prý nějaký úžasný máslový ležák,” navrhla Julie a ukázala na vývěsní štít před sebou.' Jedna uvozovka se lekla a utekla. Bůhví, co nás čeká, když tak zdrhá….
“To až potom. Teď jdeme támhle,” rozhodla Niké a ukázala na výlohu s překrásnými hábity. Chtě nechtě musela jít Julie za nimi, jinak by jí to neodpustily. Což by samozřejmě byla tragédie pro takovou Mary Sue. Protože ona se o takové povrchní věci jako překrásné hábity rozhodně nezajímá... chudinka, muselo to být utrpení. Stejně jako pro nás číst toto.

“Tohle je naprosto dokonalé!” zvolala Lisa a přiložila si k tělu rudé sametové šaty. Co mají furt s tím sametem? Jsou na něj nějak úchylné, nebo co? Co třeba jednou zkusit tvíd?
“Super!” souhlasily Niké s Julií. Niké již měla vybrány černé lesklé sametové šaty.
“Proč si také něco nezkusíš! Peníze přece máš!” naléhala nyní na Julii.
“Nepotřebuju nové sametové šaty.” Potřebuju po hlavě lopatou.
“Že nepotřebuješ? Odkdy se šaty kupují, protože se potřebují?” zasmála se Lisa. Běžně chodím nahá, protože si přece nekoupím šaty, když je potřebuju, že jo.
“Nechceš přece večer na ples jít v těch starých! Musíš si vzít něco, co na tobě ještě nikdo neviděl!”
“Jinak jsi absolutně bez šancí!” Jednu šanci má určitě – šanci na smrt. A poměrně velkou.
“Nechte toho!”
“Budou tam Salamandři. Jít v něčem průměrném je urážka jejich kultu!”
“To snad ne!” okřikla je se smíchem Julie a mimoděk se začala probírat ramínky.
“Kdyby dámy dovolily,” přistoupila k nim drobná osůbka v tyrkysovém péřovém boa, jinak byla zjevně zcela nahá, ”měla bych tu něco přesně pro slečnu.” A podala Julii nádherné sametové šaty.
“Ty si musíš koupit!” plesaly její kamarádky týden dopředu. “Ta zelená ti hrozně sluší!”
Julie se na sebe podívala do zrcadla a musela uznat, že na tom něco je. Oděv byl ze zvláštní látky, ze sametu? svrchní vrstva byla smaragdově zelená, protkaná zlatými nitkami a byla tak tenká, že působila jako pavučina. Pod ní byla další červená vrstva se stříbrnými liliemi a vespod byla splývavá zelená podšívka. Červená + zelená = hnědá. No nádhera. Fůj.
“To jsou šaty pro vílu,” vydechla Niké.
“Kolik stojí?” usmála se Julie na starší kouzelnici.

Celé odpoledne strávily chozením po vesnici. Byly ve všech obchodech a dokonce i u Chroptící chýše, která teď již nikoho neděsila. Co si tam chtěli koupit? Protože každý, kdo se k ní přiblížil, záhadně zmizel. Nakonec unaveně klesly na lavici U tří košťat a objednaly si tři ležáky. Bylo to opravdu báječné pití. Julie cítila, jak se jí příjemné teplo rozlévá po těle a uvědomila si, jak je ospalá a hladová. Koupila si sice v Medovém ráji nějaké sladkosti, ale teď se jí to zdálo, jako by to bylo nejméně před sto lety.
“Neměly bychom se vrátit?” navrhla. Ostatně byly již mezi posledními, kdo se ještě nevrátili a ani nikdy nevrátí. Chichichi... Zaplatily tedy a vyrazily zpět ke hradu. 

Bylo již šero, když konečně vešly do zmijozelské ložnice a vysypaly na postele všechny nakoupené poklady. Dívky se okamžitě začaly převlékat do nových hábitů a navzájem se hodnotily.
“Myslíte, že si mě v tom někdo všimne?” zeptala se starostlivě Lisa a pokoušela se v zrcadle dohlédnout si na záda. Ne.
“Víc pozornosti bys upoutala už jen, kdybys šla nahá, oblečená jen do nadbytečné čárky,” poznamenala Niké po úvaze. Tzn tak po milionu let. A to už to bylo poměrně zbytečné.
“Myslím, že tomu něco chybí,” přemýšlela dál Lisa. Mozek?
“Počkej,” zdvihla hůlku Julie, “je to tak lepší?” A s uspokojením odstoupila.
“To je... úžasné!” vydechla Lisa a fascinovaně pozorovala, jak vyšívaní ptáci roztáhli křídla a začali poletovat pod její sukni. Cože? Další úchylnosti?
“Já chci taky!” vykulila oči Niké.

Severus Snape vešel do jídelny a okamžitě pocítil chuť se vrátit. To je jako když otevřete tuhle povídku. Neměl rád takové akce. Netoužil se vesele bavit, nevěděl ani, s kým by se měl bavit. Proto jej nepotěšilo, když spatřil místo obvyklých stolů malé kulaté stolky rozestavené po celé šířce sálu. K jeho ještě větší nelibosti měl místo u společného stolu s profesorem Kratiknotem, Binnsem, madam Pomfreyovou a madam Hoochovou. No, taky mohl sedět s Julií, Lisou a Kopačkou. Co je lepší? Usedl a nevrle se pozdravil s ostatními. U vedlejšího stolu seděl Brumbál, Kornelius Popletal, McGonagallová, Prýtová a duch sira Nicolase.
‘Alespoň, že nesedím támhle,’ pomyslel si a pohlédl na chuděru Trelawneyovou, která seděla sama u stolu s Hagridem, neboť nikdo další už by se tam nevešel. Chtěla bych vidět Snapea, jak má tyhle starosti…Studenti se posadili podle libosti po pěti či šesti a hlučně se bavili. Snapeův zrak zabloudil ke dveřím a jeho oko padlo na tři dívky, které právě vcházely do sálu. Julie šla uprostřed a tentokrát na ní bylo více než kdy jindy vidět, že je po matce. Jak šla, všechny hlavy se otáčely jako zmagnetizované.  Bože, je to tady... všichni jí padnou k nohám v čele se Snapem?

Počala hostina. *výtlem*  A koho počala? Brumbál krátce promluvil, Popletal bohužel naopak řečnil dlouze, ale i on se nakonec posadil a všichni se pustili do jídla.
“Stehýnko, kolego?” *a další*  wau podal Kratiknot Snapeovi mísu s kuřaty.
“Nemám chuť,” odmítl příkře. Místo toho si dolil ze stříbrné karafy víno a pozvedl číši k ústům.
Na opačné straně sálu udělala jedna osoba stejný pohyb se zrakem upřeným na něho. Vopice jedna.
‘Tak podívej se,’ mumlala si  v duchu Julie. Nečekala dlouho.
“Podívejte na Readovou, celá matka,” ukázal profesor Kratiknot ostatním na Julii.
„Vy znáte její matku?“ divil se Binns.
„Ne, ale vím od ředitele, že je víla. Myslel jsem to tak, že na to vypadá. Já mám totiž vždycky radost, když se povede zkřížit víla,” zamnul si ruce. *mlátí hlavou do stolu nad absurdností dialogu* Snape se trochu zamračil nad jeho slovy a pohlédl na Julii. Seděla nehnutě, jídlo nedotčené a dívala se na něho.
“Nevím, nevím, jestli je to dobré, ji tu mít. Dělá rozruch,” zapochybovala madam Pomfreyová. Jo, šíří tu blbost a studenti už jí zničili několik kouzelnýh IQ měřičů, když se snažily naměřit mínusové hodnoty.
“Stejně jako Potter,” zasyčel Snape. Ostatní si to samozřejmě vyložili jako odsudek obou těchto studentů. Blbý až na půdu. Všichni.
“Nu já nevím, proč by neměla mít právo studovat,” namítl Binns kolegiálně. Sám byl také značně éterická bytost. Éterická? Vidím dobře? Co se člověk nedozví za zajímavé věci... Autorka sama je nejspíš také značně éterická.
“Také si myslím,” přidala se bodře Hoochová. “Jen proto, že je to hezká holka, se přece nemusí někde zahrabávat.”
“Ale je to víla!” nedala se Pomfreyová. A co…jako?
“Jen... zčásti.” Snapea už nebavilo poslouchat to dohadování. Krátká věta mu vylétla z úst, ani nevěděl, jak k tomu došlo. To se stane jednoduše. Někdo mluví rychleji, než přemýšlí. Naštěstí mu ale nikdo nevěnoval pozornost, neboť právě vyšli na pódium Salamandři a strhla se vřava. Většina studentů vyskočila a vrhla se pod pódium. Ostatní alespoň hlasitě tleskali a pískali. Zazněly tóny první skladby a několik párů se ocitlo na parketu.

Nikdo nemohl přehlédnout, jaká fronta nápadníků se okamžitě utvořila před Julií. Byly tam zástupci, zjevně mrtví, snad každého ročníku ze všech kolejí. Snape se nad těmi rozjařenými teenagery otřásl odporem. Potom ale s podivným zadostiučiněním sledoval, jak ona odmítá jednoho chlapce za druhým. Nakonec se jí podařilo odradit i posledního a stočila oči na profesora lektvarů. Snape se prudce zvedl... dramatická pauza…a vyšel z místnosti. Patří jí to :D.
“Co se mu stalo?” otočila se za ním Hoochová. Upřela na něj pohled MS a šel si najít lavor. Nebo kopat hrob.
“Ale... znáte ho,” mávl rukou Kratiknot. 

“Ty nebudeš tančit, Julie?” zeptala se opatrně Ginny, která seděla po její levici.
“Jsem unavená,” odvětila Julie. Ve skutečnosti však tančit chtěla. Salamandři hráli krásně, až jí srdce usedalo. To má nějakou smysluplnou souvislost? Jak poetické. Ale všichni chlapci v síni jí v tu chvíli připadali nějak moc mladí a hloupí... Cítila se pojednou mezi všemi jako dospělý mezi dětmi. A to se jí nelíbilo. Vydržela to ještě půl hodiny a potom se vytratila.  Ta si o sobě myslí opravdu dost.

Pomalu a smutně se ubírala cestou ke zmijozelské věži a poslouchala rozléhající se hudbu ze síně.
“To nemyslíte vážně, že jdete spát,” ozval se odněkud nad ní hlas. Kdopak to asi bude, hm? Prosím, jen to ne. Hlavně žádná romantická scéna.  Zvedla hlavu. Na schodech do prvního patra stál Snape a ve tváři měl neurčitý výraz. Že by byl pod imperiem? *doufá*
“Všichni studenti zešílí zklamáním, že přišli o jedinečnou příležitost tančit s vílou,” pousmál se ironicky.
“Tady jsme sami, takže na mě nemusíte být zlý,” to neznamená, že nemůže chtít být. pronesla chladně. Měla na něho vztek za jeho necitelnost. Copak řekl něco tak tragického?
“To také nemám v úmyslu. Pouze vyjadřuji svůj podiv nad tím, že...” začal pomalu.
“Jistě. Vy jste nad tím vším povznesen. Vás se to přece netýká!” obořila se na něho.
“Přesně tak. Mě se to opravdu netýká,” zdůraznil a sestoupil k ní.
“Fajn!” uraženě se otočila k odchodu. Ona je snad…uražená, že s ní netancoval!?! Jupí.
“Zdá se mi to, nebo cítím nenávist?” zeptal se rychle. Jemu na tom snad záleží?
“Proč by vás to mělo zajímat? To je přece, o co celou dobu usilujete - chcete, abych vás nesnášela! A já se snažím! Jenomže… mi to nejde.” Bolestně na něho pohlédla. Mlčel. Zděšením. Co to je? Milostné vyznání? Bože chraň.
“Nemůžu za to, že se mi hnusí ti malí kluci v sedmnácti je člověk…malý? to víš, je to VÍLA. a že jsem chtěla tančit jen... s jedním člověkem,” zarděla se.
“To není... proveditelné,” zvážněl a současně ztišil hlas a rozhlédl se.
“Proč, ty to neumíš?” ooooou…Mary Julie riskuje tykání..doufám, že ji za to náležitě potrestá…   alespoň Cruciem :) zpupně se napřímila. Hned potom si uvědomila, že to přehnala, ale již bylo pozdě. Nemohla a ani nechtěla brát svá provokativní slova zpět. Chvíli bylo ticho. On si ji měřil přísným pohledem, ona jeho drzým. Měřila si ho jeho drzým pohledem? Nebo čí to byl pohled?
‚Co asi udělá?‘ přemítala rychle, zatímco mu pevně hleděla do očí. Vypadal jako vždy. Klidně a chladně. Mohl by ji zaklít, kdyby chtěl. Nebránila by se. Já bych ji taky nebránila. Byla paralyzována jeho pohledem. A ze síně se linula nádherná melodie... Love me tender… V mládí jsem se učil hrobařem...

Najednou k ní přistoupil, chytil ji kolem pasu a udělal několik kroků vpřed. *zoufale vyje* *zoufale si rve vlasy* Udiveně se nechala vést a vnímala tu blízkost. Levou ruku měla v jeho pravé a hlavu téměř na jeho rameni. Udělal pohyb jako u tanga a donutil ji jít do hlubokého záklonu. Dlouhé dvě vteřiny zůstali takto bez hnutí. Nevěděla proč, ale roztřásla se po celém těle.
“Musím jít,” narovnal se náhle a pustil ji ze svého sevření. Julie upadla ze záklonu na zem. V zápětí ji dorazila lopata. Odstoupil a obrátil se k odchodu. Nebyla schopna cokoli namítnout. Byla doražená. Zuby jí jektaly a v hlavě hučelo.
“Tančila jste, a teď si jděte lehnout,” rozkázal ještě přes rameno, než odkráčel do tmy.
Mlčky uposlechla. Co jiného také mohla dělat... Umřít. Například. Nebo... umřít!

Snape za sebou zavřel dveře kabinetu a počal zase se něco počalo ozčileně přecházet po místnosti. Proč mám občas pocit, že autorka pochází z minulého století? Nechápal, co to do něho vjelo, že se rozhodl tančit se studentkou. Oni tančili? Že jsem si nevšimla…já zaregostrovala jenom to, jak s ním mrsknul právoplatně o podlahu. Ano, bylo to sice jen asi pět kroků, to se ani nedá považovat za tanec, ještěže to uzná. ale i to byl podle jeho mínění naprosto iracionální čin. Věděl, že to, že se neovládl, byla kolosální chyba a proklínal se za to. Vzpomněl si jen, jak v tu chvíli cítil soucit s Juliinou opuštěností a polichocení z jejího přiznání, ale to vše jej ještě neopravňovalo chovat se jako bez rozumu. A ani autorčino smýšlení tě k tomu neopravňuje.
‘Svým naivním obdivem si mě zotročí, pokud si nezachovám náležitý odstup,’ rozčileně si řekl. Úžasná věta!  Vyvádělo jej z míry, jak se na něho Julie dívá.
‘Mohl bych být její otec,’ zamračil se. Ano, možná, že v něm z části hledala náhradu za otce, který ji zklamal. A každopádně v něm viděla spojence a snad dokonce přítele... Tuhle ideu on však zklamat nechtěl. Cítil, že kdyby myslela, klid, nemyslela, že je sama, přestalo by jí záležet na životě. Hnána vztekem by se pustila do nějakého nebezpečného dobrodružství, a to by se jí mohlo stát osudným. Už  teď jen stěží uposlechla, když ji nabádal, aby nereagovala na provokace Malfoye a jiných dětí Smrtijedů. Ano, záleželo mu na ní. Musel si to přiznat. A právě proto se rozhodl být pro příště neoblomný. Už se nenechá vtáhnout do žádné další intimní rozmluvy. Ta vypadá jak? A pro jistotu se k ní ani nebude příliš přibližovat. Nešířila už kolem sebe  sice žádné kouzlo, kromě toho přirozeného ženského, on však už věděl, že i to na něho působí až moc silně otravně... Stejně jako na nás...

Přistoupil ke stolu a sklonil se nad plánkem. Stopy jménem Julie Readová pochodovaly po zmijozelské ložnici sem a tam přesně tak, jako nyní on po sklepení. Ke své nelibosti pocítil novou vlnu soucitu. Ze zásuvky stolu tedy vyňal malou nádobu a napil se z ní. Účinek byl okamžitý. Jen tak tak stačil dojít do své ložnice, než se mu oči zavřely a on usnul bezesným věčným spánkem.  To se kecne.

Uplynulo pár týdnů a jaro bylo v plném proudu. Slunce vesele hřálo, studenti se povalovali před hradem pod (na) trávníkem(u) a hráli si nebo se učili. I Julie se odhodlala vyjít na vzduch. Bohužel na něj byla alergická a přidala se k ostatním pod trávu. Poslední dobou se často zdržovala ve své ložnici, ale dnes cítila, že potřebuje načerpat trochu životní energie. Cítím, že potřebuji někomu trochu životní energie odčerpat... třeba... Julii? Věděla, že riskuje, že jí okamžitě naskáčou pihy na její příliš citlivé bílé pokožce, ale dříve nebo později k tomu stejnak zákonitě dojít muselo, tak proč ne zrovna dnes...Takové pihy, to je extrémní nebezpečí pro blbce, jako je Julie. Každý hned pozná, jak jsou na tom. Hned by ztratila něco ze své vílí krásy.

Sedla si do mechu pod veliký strom a rozložila si úkoly. Jezero před ní se tiše vlnilo v mírném vánku. „Pojď si zaplavat s olihní, ukáže ti jezerní město…žaberník nepotřebuješ,“ vábily ji vlny. Rozhodla se začít s runami. Rozvinula pergamen, napsala nadpis a znovu se zahleděla na jezero. Moc na něj nekoukej, oliheň za tebe domácí úkoly psát nebude. Po chvíli se přistihla, že se absolutně nesoustředí. V myšlenkách byla stále u dnešního dopoledne. Měli obranu proti černé magii a prakticky si předváděli některá odzbrojovací kouzla. Měli se pokusit odzbrojit soupeře jakýmkoliv kouzlem a komu se to povedlo, postupoval, zatímco ti, kdo  prohráli, vypadli. Dostala se až tak daleko, že stála proti samotnému Snapeovi. Tohle je jasná MS nenápadná. Svou dokonalost maskuje a odhaluje ji jen po částích, aby to tak nevypadalo…A jelikož na něj měla ještě pořád vztek (od onoho večera si jí totiž vůbec nevšímal, a to ji ponižovalo), rozhodla se na něho použít jedno z kouzel černé magie. Věděla, že je to zakázáno, ale měla výhodu, že jakožto víla nemusela formule říkat nahlas, neverbální zaklínadla nic? takže vsadila na to, že to nikdo nepozná. Jediné, co ji zajímalo, bylo přání porazit Snapea. Když se postavil proti ní, nečekala na nic a v duchu vykřikla: “Imperio!”. Soustředila se na to, aby Snape sám odhodil svou hůlku. Chtěla, aby to vzdal. Chtěla, aby se cítil poražený...   Nevím jak Snape, ale kdyby Julie poctila touhu cítit se přeraženě, ráda jí s tím pomůžu. Já bych toho chtěla...

Místo toho se však stalo něco naprosto neočekávaného. Nejen, že nic takového neudělal, on ji naopak přiměl ustoupit. Došlo k tomu tak: Ano? Poslouchám?  Poté, co vykřikla své zaklínadlo, nestalo se nic kromě toho, že se na ni  Snape  pevně podíval a potom uslyšela jeho hlas zašeptat: “Ale Julie, kde se vzala taková nenávist?” Udiveně na něho pohlédla. Nepohyboval rty, a zdálo se, že nikdo z ostatních studentů jeho slova neslyšel.
“A navíc jistě dobře víte, že je kouzlo Imperius zakázané,” pokračoval klidně, zatímco na ni mířil hůlkou. “Expelliarmus,” pronesl potom nahlas skoro líně a chytil její hůlku.
“Proč jsi na něho tak civěla? Ani jsi nezačala kouzlit!” vyčítavě se jí potom vyptávaly Lisa s Niké. To by bylo na dlouhý vysvětlování, což by tvůj pidimozek asi nepochopil.

Nyní u jezera o tom musela znovu přemýšlet. Nešlo jí do hlavy, že Snape slyšel její kletbu a sám že mluvil a slyšela jej jen ona. Zaklapla učebnici run a počala listovat ve hnědé tlusté knize “Útočná a obranná kouzla třetího stupně”. Muselo to tu být! Někde vzadu v hlavě měla pocit, opravdu hodně v zadu, skoro až za hlavou, že kdysi dávno něco četla o tomto způsobu boje... Najednou otočila stránku a vzpomněla si. Její zrak padl na pohyblivý obrázek dvou kouzelníků, z nichž jeden střídavě zvedal hůlku a u jeho hlavy se objevovala bublina s nápisem: “Legilimens!” Kapitola měla název “Nitrozpyt a nitrobrana”.
“To je ono!” zvedla knihu k očím. Divím se, že tohle už jako MS dávno neznala a perfektně neovládala. Ale jistě se to brzy naučí... perfektně.

                Přečetla si popis kouzla a něco z jeho historie a hned jí bylo jasné, že právě tohle dnes proti ní použil Snape. Chytrolínko. Všechno přesně odpovídalo: Ten hlas v její hlavě, jeho upřený pohled i to, jak nikdo jiný nevěděl, co se stalo. Pro všechny přihlížející to muselo vypadat, že prostě jen tak stáli, než ji odzbrojil. Muselo to vypadat celkem vtipně…jenže nikoho to asi moc nepobavilo, když nefandí Snapeovi, ale té husí víle. Julie odložila knihu.
“Nitrozpyt, ano, nebezpečné umění,” řekla si. Údajně jej mistrně ovládal lord Voldemort, alespoň tak to slýchávala dříve od otce. Vlastně všichni Smrtijedi používali často a rádi toto kouzlo. Tohle? Já myslela, že jiné…Nedivila se ani, že ho Snape proti ní použil, když ona sama použila Imperius. Jediné, co ji udivovalo, bylo, odkud profesor nitrozpyt zná... snaha o mystifikaci… To je nána.

Nemělo smysl vracet se k runám - teď, když musela přemýšlet o tomhle nebezpečně zajímavém umění. Sbalila knihy a vydala se k hradu.

Pomalu došla do Velké síně, právě včas k večeři, a usedla na své místo.
“Pomocí formule Legilimens donutíme protivníka otevřít nám svou mysl a snadno nahlédneme do jeho nitra...” Opakovala si, co před chvílí četla v knize a zírala přitom na Snapea, jak jí. Vzrušující.
“...odhalí nám své nejniternější myšlenky a přání a my získáme nad jeho myslí dokonalou moc.”
“Julie? Julie!” Neruš, snažím se při přemýšlení vypadat věrohodně! Nejde ti to, promiň.
“No co je!”
“Vnímáš vůbec, že s tebou mluvím?” zatřásla s ní Ginny, až se to v Juliině hlavě rozzvonilo. Již hodnou chvíli se snažila upoutat kamarádčinu pozornost stojíc vedle ní, zatímco si ji ostatní zmijozelští stolující měřili výhrůžnými pohledy.
“Eh, co jsi říkala?” Že bys neměla myslet, vypadáš při tom blbě.
“Jestli se přihlásíš do té soutěže!”
“Co, do jaké?” Do soutěže o mimoně roku.
“Přece v přeměňování, ty o tom nevíš?”
“Ne.”
“Brumbál vyhlásil celoškolní soutěž v přeměňování. Každá kolej si má zvolit zástupce a kdo vyhraje, získá pro svou kolej dvě stě bodů,” vysvětlovala Ginny rychle. Raději by již byla zpět u svého stolu. Taky se vám zdá skutečnost, že tohle vysvětluje Nebelvír Zmijozelovi, poněkud absurdní? Mírně.
“Hm.” Julii to nepřipadalo nijak motivující. Zmijozel jí ještě nestihl přirůst k srdci natolik, aby ji zajímalo, kolik má bodů ve školním přeboru. Ignorantka jedna…
“Tak půjdeš do toho?” netrpělivě na ni dorážela Ginny.
“Cože? Ovšem, že ne!”
“Víš to určitě?” zaradovala se Ginny. “Mám totiž za úkol to zjistit. Od nás se hlásí Grangerová. Ginny žárlí, nebo co? Myslím, že máme šanci, ale jen, pokud Zmijozel nevyšle tebe. To bychom byli v pytli.”
“Mě nikdo nevyšle, toho se neboj,” uklidnila ji Julie sarkasticky. Nedělala si žádné iluze o své oblíbenosti. Skoro celý Zmijozel ji považoval outsidera. Nepátrejte po smyslu, žádný tu není. Naštěstí.
“Fajn,” zamnula si ruce Ginny a odběhla sdělit tu veselou novinu k nebelvírskému stolu.
“...získáme moc nad jeho myslí...” Julie znovu upřela oči na Snapea. Podíval se na ni a ona rychle odvrátila zrak. Najednou měla pocit, že když si nedá pozor, ten muž si bude moci klidně číst na dně její duše. Vstala a rozběhla se do pokoje. Jindy to dělá opačně. Snape ji zneklidněným pohledem sledoval, dokud mu nezmizela ve dveřích jídelny.    

Když vešla Julie do ložnice, žádná z dívek tam ještě nebyla. Ulehčeně vydechla, mrskla knihy na podlahu vedle svojí postele, plácla sebou na matraci a jala se zírat do stropu. Další knižná vyjádření. Duchaplná to činnost. Nic víc nezvládne? V hlavě měla hrozný zmatek. Nevidím oproti předchozímu stavu žádný rozdíl.  Všechny pocity, jež se snažila v posledních týdnech ignorovat, se dnešním dopolednem vyvalily na povrch jako lavina. Ten pocit, když stála tváří v tvář Snapeovi s hůlkou v ruce a chtěla ho rozšlapat... A potom ten pocit, když její hůlka letěla do jeho ruky... Pokoušela se analyzovat, co cítila v obou těch situacích. Ano, měla na toho muže vztek, když jej chtěla ovládnout kouzlem Imperius, ale proč tedy cítila tak strašnou úlevu ve chvíli, kdy uslyšela jeho hlas ve své hlavě,  vycítila jeho přání, aby složila zbraně a proč s takovou radostí poslechla? Protože je schyzouš. Mohla přece zkusit odporovat, času na to měla dost. Nemusela čekat, až ji Snape odzbrojí. Ještě včera si myslela, že jej nenávidí za to, jak ji ponížil. Že pohrdl její náklonností. Nyní však věděla, že tomu tak není. Za tu chvíli, kdy jej měla v hlavě, se všechno nějak změnilo. Na okamžik ucítila jakoby záblesk jeho pocitů, jakoby byli spojeni v jeden mozek a jednu duši. Panebože, ušetři mě…nebo mi dones kýbl. Miluju kýč...  *podává kýbl* A v té krátké chvíli objevila něco na dně jeho srdce, v hloubi jeho duše. Uviděla tam malý střípek citu, pečlivě uzamčeného - citu, který byl pro ni. Dost ji šokovalo, k jakému závěru právě došla. Já jsem taky dost šokovaná. Ale ne překvapená. Otočila se na posteli na bok a podepřela si rusou hlavu.

‚Nitrozpyt tedy není zas tak úplně jednostranný,‘ přemýšlela. Ve chvíli spojení se zřejmě přenáší z oběti na útočníka údaje o tom, co si myslí. Ale jako vedlejší produkt se zřejmě přenesou i nějaké důležité pocity z útočníkova nitra k oběti. Jakýsi nechtěný únik informací... Trochu..překombinované, ne? Konspirační teorie? V knize o tom sice nic podobného nepsali, ale ona dnes zcela jasně právě tohle zpozorovala na sobě a na Snapeovi. Mohlo to snad být jejími vílími schopnostmi? Určitě... Nevěděla. Každopádně ji to poznání rozrušilo. Nečekala by nikdy, že muž jako on... Že by  snad měl ve svém srdci místo pro někoho, jako ona. Taky že ne. To ty si tu jen něco nalháváš a při té příležitosti má autorka tendence popisovat kilometry papíru. Že se mu líbí, to ano. To poznala hned první den. Ale na to byla již zvyklá, jako poloviční víla. Tak..no nic. Zvlášť, když ještě v tu dobu měla ta zranění, bylo by s podivem, kdyby se to na Snapeovi nijak neprojevilo. Tehdy v koupelně, tedy vlastně v Komnatě nejvyšší potřeby, na něm jasně viděla, jak to s ním mává. Ano, trochu mu potom zalhala, když řekla, že je jediný, na koho její kouzla neplatí. Ani nevěděla, proč to řekla, snad chtěla, aby se necítil před ní nesvůj a nepojal k ní proto nedůvěru či dokonce nenávist... Nechtěla, aby se proti ní podvědomě bránil hned od počátku. A po incidentu s Malfoyem se k ní zachoval  Snape vlastně velmi hezky. A ona si uvědomila, že chce, aby ji měl rád. Já chci, aby už byl konec…A že to chce dokázat bez vílích kouzel, aby měla jistotu, že je to ona, kdo jej zajímá a ne krev její matky. Ale selhala, nebo si to alespoň dlouho myslela. Až do dneška. Při tom pomyšlení se jí po tváři rozlil úsměv. Pomyšlení? Trochu nadsazené v tomto případě, což?

A jak tak zasněně koukala před sebe, najednou ji cosi zaujalo mezi plameny v krbu. Pomalu totiž začaly měnit barvu, až docela zezelenaly znechucením, když ji uviděly. Zároveň se v nich za silného praskotu objevilo něco zvláštního. A než Julii stačilo dojít, co se vlastně stalo, vyšlehl oheň vysoko do komína a z krbu vystoupil Severus Snape. A do pr***e.

Julie zamžikala víčky. Myslela na něho snad tak intenzivně, že má teď halucinace? Myslet nemohla, to je vyloučeno. Anebo usnula a zdá se jí o něm? Tak prozaické vysvětlení, jakým byl letax, okamžitě zavrhla.
“Klid, jdu k vám v míru,” promluvil přelud a kupodivu se usmál. Copak Snape je náčelník nějakého indiánského kmene?
‘Je to jasné, to se mi určitě zdá,’ zhodnotila rezignovaně Julie.
Snape přelétl očima pokoj, potom i její postavu ležící na boku a přešlápl.
“Koukám, že vás nijak nepřekvapil můj příchod...” Založil si ruce na prsou a probodl ji svým obvyklým rentgenovým pohledem. A on se tak těšil, jak na ni svým úžasně připraveným příchodem zapůsobí.
“Ne, vy tu totiž ve skutečnosti nemůžete být,” odvětila přesvědčeně.
“S tím nemohu souhlasit,” odporoval mírně. “Naopak, domnívám se, že mohu být, kdekoli se mi zachce. Zjevně tak i čárka, ačkoli se jí zachtělo na špatném místě. :D Avšak máte pravdu v tom, že dívčí ložnice je ze všech těch míst nejméně vhodná.” Pousmál se. “Z toho důvodu bych se raději odebral dolů do společenské místnosti.” Ono vůbec nebude nápadné, když spolu z té ložnice budou vycházet…Při těch slovech se podíval na nějaký kus pergamenu. “A musím vás požádat, abyste šla se mnou, a to rychle, protože sem právě jdou vaše kamarádky.” Načež jí pokynul ke dveřím. Zvedla se jako ve snách a vyšla na chodbu, Snape těsně za ní. Sestoupili po schodech do zmijozelské společenské místnosti a zrovna v tu chvíli sem otvorem v soše vešly i Lisa s Niké. Julie na ně vykulila oči. I ony se zarazily, když spatřily Snapea, to povídám potom však rychle vyběhly nahoru po schodech. Stačil jim k tomu za popud jediný jeho pohled. Absolutno?
“Posaďte se,” rozkázal. Snad přikázal.
Julie klesla do křesla u krbu.
“Něco po vás chci,” skutečně? začal a se založenýma rukama počal přecházet po místnosti, občas se jen podíval na starý pergamen. Nechtěl být ve své rozmluvě s dívkou nikým rušen.
“Jde o tu soutěž…”
“To nemyslíte vážně,” vyjelo z Julie trochu hrubě.
“Co prosím?” zarazil se a švihl po ní temným pohledem. Pohled se ale odrazil od Juliiny duté hlavy a vrátil se zpět na své místo. Do jiné duté hlavy.
“Já se toho nezúčastním. Mně nesejde na tom, jestli Zmijozel vyhraje nebo ne,” kroutila pomalu hlavou až si ji ukroutila.
“Mně však, bohužel pro vás, zas nesejde na tom, co si o tom myslíte. Pro vás bude platit, co chci já.” Zdvihl obočí trochu podrážděně, hned se však ovládl a pokračoval v přecházení po zeleném koberci.
“Tak to je vážně úžasné. Napochodujete si klidně ke mně do pokoje s kusem rozedraného papíru v ruce (ten obzvlášť je v tom hodně důležitý…a navíc, odkdy má Snape Pobertův plánek? Dárek k narozeninám od Záškodníků?) , tváříte se přitom jako mílius, vedete divné řeči... celý jste divný…a to celé kvůli nějaké uhozené soutěži, která beztak nemá žádný smysl?” Julie už toho začínala mít dost. Bylo jí jedno, že už jej zase neuváženě provokuje.
“Okamžitě se ztište,” zasyčel na ni. “Nepřišel jsem s vámi debatovat o rozhodnutích ředitele. Pokud si on myslí, že má soutěž v máchání hůlkou nějaké opodstatnění, budeme to brát jako fakt,“ odmlčel se a popošel ke krbové římse. „Přišel jsem vás požádat, abyste se toho ujala, vzhledem k tomu, že jako jediná z koleje jste trochu schopná,” promluvil potom tišeji. No jasný, MS dokonalá, všechnozvládávšechnoumí, posaďmeseznínaprdelprotožeostatníneumínic.
“Pardon, asi jsem se přeslechla. Řekl jste slovo požádat?”
Mlčky kývl.
“Vždyť říkám, že sním. Musela jsem usnout a tohle se mi zdá. Jinak to není možné,” rozhodila rezignovaně rukama.
“To není vtipné,” zamračil se. To není. Opravdu ne.
“Tak to máte tedy výjimečně pravdu, to opravdu není!”
“Readová, zavřete konečně ústa!” zavelel. “A začněte mluvit teprve, až budete chtít odpovědět ano!” Mimoděk na ni namířil hůlku. Julie zpupně sevřela rty. Pokud měla promluvit jen ano, pak se tedy rozhodla nemluvit vůbec. Autorka by se mohla inspirovat.
“To je lepší,” řekl klidněji a počal opět svůj pochod po místnosti. “Nechci proti vám brojit… A to ani ve svých hodinách... Mohl bych vám účast v soutěži nařídit, ale nechci. Neprotiřečí si, jen tak náhodou? Zvolil jsem raději cestu domluvy, alespoň to byste mohla ocenit, když už nic jiného. Dávám vám dva dny na rozmyšlenou. V pátek mi dáte vědět, jak jste se rozhodla.” Zastavil se a pohlédl na ni, co na to říká. Neříkala nic.
“Potom je tu ještě jedna věc...” promluvil po chvíli pomalu, zatímco se znovu postavil vedle krbu a zahleděl se do plamenů. “To ráno mě mrzí. Nechtěl jsem proti vám použít nitrozpyt. Je mi jasné, že vás to muselo vyděsit, snad jej někdy používal váš... Gurus Dinosaurus Read... Všiml jsem si, jak na mě koukáte při večeři... tupě… a neměl jsem z toho dobrý pocit. Uvědomte si však, že i vy jste použila kouzlo černé magie. Nicméně za svůj útok na vás se omlouvám asi mám mžitky před očima…a doufám, že to bylo naposled, co jsme proti sobě byli v takové situaci. Nakonec bych vás chtěl požádat, abyste si všechno tohle nechala pro sebe. Zatím většina studentů neví, co ovládám. A já bych rád, aby u toho zůstalo. Platí?” obrátil k ní tvář s  tázavým výrazem.  Já asi blbě vidím….nebo já nevím.

Chvíli na něho hleděla mlčky a vychutnávala ten pocit, že ji o něco žádá. Další věc byla, že mu to hrozně slušelo, když se zrovna netvářil děsně. Když se někdo netváří děsně, tak se asi bude logicky tvářit normálně, či příjemně…Nakonec se nad ním slitovala. Ta je TAK milosrdná.
“Ano,” řekla, vstala a odkráčela s rukama v kapsách přiléhavých džín. Je důležité, že jsou přiléhavé?
Díval se za ní, dokud mu nezmizela na točitých schodech. Potom zkontroloval Pobertův plánek. Nepřestávám žasnout nad tím, kde k němu přišel. Po chodbě se zrovna blížil Malfoy se svými kumpány. Snape tedy přistoupil ke krbu a zmizel v plamenech.

“Co ti chtěl?” vyptávaly se Lisa s Niké, když vešla Julie do pokoje.
“Abych šla do té soutěže,” mávla rukou.
“A půjdeš?”
“Nevím.”
“Běž, prosím! My jsme neschopní!” to se mi snad jen zdá. Tohle že je Zmijozel?
“Ale nejste.”
“Ale jsme. Tys neviděla, jak minule Crabbe proměnil vázu ve vázu?” pokus o vtip?
“To nechápu.” Žádné překvapení.
“Je takový idiot, že než dokončil formuli, zapomněl, v co má předmět proměnit. Takže tu blbou vázu proměnil zase v blbou vázu!”
“No dobře, ale podle Crabbea snad nebudete soudit všechny ostatní!” no…asi tak.
“Máme ti vyprávět, jak vznikla ta velká halda polen dole u krbu? Jednou jsme měli měnit talíře na létací košťata. McGonagallová nás varovala, že pohyb hůlkou musí být naprosto přesný. Potom přišel Malfoy na to, že chce ze svého talíře rovnou Kulový blesk dvojku a nějak vyspekuloval, že když hodně rychle máchne hůlkou, povede se mu to. Samozřejmě, že my ostatní jsme nechtěli mít Zametáky, když on mohl mít Kulový blesk... Tenkrát byla McGonagallová hodně rozlícená. Ječela na nás, že jsme banda tupců – Snape s ní pak  týden nemluvil. A museli jsme za trest donést polena sem, s tím, že je alespoň upotřebíme v krbu, jenže ona hrozně smrdí, když hoří a tak je tu od té doby máme...” Julie se musela rozesmát. To byl pokus o humor?
“Že nás v tom nenecháš, viď, že ne!” žadonily dívky. Jsme tak nemotorní a ty jsi tak úžasná!
“Uvidíme,” uzavřela debatu již trochu smířlivěji.

“Říkala jsi, že tě nevyšlou!” obořila se na ni druhý den u vchodu do Velké síně Ginny.  To je ale kamarádka. Špatné zprávy se šíří rychle.
“Tak jsem se spletla,” pokrčila rameny. “Ale klid, ještě nevím, jestli to vezmu,” dodala smířlivě.
“Jestli to vezmeš? Copak ti to Snape nepřikázal?”
“Ne, požádal mě.” Julie by se měla naučit, že u Snapea to neznamená žádný rozdíl.
Ginny na ní chvíli hleděla se směsí údivu a nedůvěry. Potom rozčileně odběhla k nebelvírskému stolu.
“Tak Readová se hlásí do soutěže, jo? To teda šlápl Snape zase jednou vedle!” ozval se posměšný Malfoyův hlas, když zasedli ke snídani. 1:0 pro Malfoye.*tleská*
“Nevšímej si ho!” chytla ji za paži Niké rychle. “Je naštvanej, že mu Snape nedovolil přihlásit se.”
“Dyť je totálně neschopná!” vykřikoval dál Malfoy. 2:0. *tleská ve stoje*
Julie se jen s úsměvem zvedla, prošla mezi kolejními stoly až učitelskému stolu a postavila se před Snapea.
“Chtěla jsem vám jenom říct, že to beru. Dobrou chuť,” řekla nahlas a vyšla ze sálu. 2:-150.
Všichni, kdo to zaslechli, což byli všichni učitelé, se podívali, co na to Snape řekne. Ten však jen nasadil znechucený výraz nad trapností vlastní studentky a pokračoval ve čtení novin.

Pondělní odpoledne měli opět dvouhodinovku lektvarů s Nebelvírem. Měli připravit H(n)ojivý balzám. Snape pomalu přecházel mezi stoly a tu a tam pustil trochu hrůzy na Longbottoma, Pottera nebo Weasleyho, až byli celí zahrůzení. Julie se mu však tentokrát ani moc nedivila. Když totiž přicházela na dnešní hodinu, zářil na dveřích učebny ohnivý nápis:
Snape je upír! Že to někoho ještě baví.

Bylo jasné, že to nenapsali ti tři – taková výtržnost nebyla v jejich stylu. Měli však smůlu, že se tomu smáli právě ve chvíli, kdy přišel profesor. Zvláštní smysli pro humor. Nejprve smazal pohybem dlaně osočující větu a potom s milým úsměvem udělil těm chudákům školní trest. Praví pachatelé to sice nebyli, ale byli na dosah. Tak přemýšlela Julie během hodiny. Docela dlouho nad jedním tématem. Ale chápu, že teprve začíná. Měla svůj kotlík vedle Hermiony a obě již jen míchaly svou směs, aby nezatvrdla, to míchaly beton? :D jelikož měly hotovo.
“Chtěla jsem ti říct, že jsem ráda, že se hlásíš,” zašeptala Hermiona. Julie se na ni tázavě podívala. Nepochopila.
“Je to pořád lepší, než kdyby soutěžil Malfoy. A od tebe se alespoň něco přiučím, i když je mi jasné, že asi nevyhraju,” vysvětlila Hermiona. Chudák, je mi jí líto…
“To nemůžeš vědět, já jsem loni z přeměňování měla dvojku,” namítla Julie.
“Ale v Kruvalu, a to je něco jiného. Každý ví, že Kruval klade na studenty o moc vyšší nároky, než Bradavice,” oponovala Hermiona.
“Tak už jste dodebatovaly?” zavrčel za nimi Snapeův hlas. Severus mi krade myšlenky. “Grangerová si zřejmě myslí, že tím, že pozřela veškerou moudrost světa, se nadřazuje nad ostatní smrtelníky. Strhávám Nebelvíru deset bodů za vaši utlachanost!” Potom se otočil na Julii.
“A vy máte školní trest! Dnes od sedmi u mě v kabinetu, stejně jako Potter, Weasley a Longbottom.” Uklidňuje mě fakt, že tam aspoň nebudou sami. Načež odkráčel. Ve třídě to zašumělo. Nebylo vůbec zvykem, aby Snape uděloval školní tresty za tak malý přestupek Potterovi by ho udělil klidně i za to, že v jeho hodině příliš hlasitě smrká. a už vůbec ne někomu z vlastní koleje. Jediný, kdo se nedivil, ale naopak se spokojeně usmíval, byl Draco Malfoy. Bylo to pro něho zadostiučinění za křivdu, které se na něm dopustil Snape, když místo něho do soutěže v přeměňování vybral Readovou. Že mu to za to stojí.

Hned po večeři se Julie vydala do kabinetu lektvarů. Když vešla do chodby před sklepením, čekali tam již netrpělivě všichni tři lektvaři a pokukovali po hodinkách. nebelvírští chlapci. Julie si nemohla nevšimnout, jak se Neville klepe, zatímco Ron s Harrym byli zřejmě na tyto situace již zvyklí a klidně se bavili. Poté, co se k nim přidala, čekali ještě asi dvě minuty, skutečně důležitá informace…než se v záhybu chodby objevila černá postava profesorova.
Zlobně si je přeměřil a odemkl dveře kabinetu.
“Pottere, Weasley, nakrouháte hypochondrii, Longbottom nakrájí krvácivku. Vy si vezměte hadr a utřete tu prach.” Rozmrzele hodil po Julii hadrem a následně i okem, které však minulo svůj cíl a bezděčně se tak válelo po zaprášené podlaze.
Zděšeně se kolem sebe rozhlédla. Všude, kam dopadalo slabé světlo loučí, se na všem rozkládala podle jejího odhadu asi dvoucentimetrová vrstva stoletého prachu. V tu chvíli zatoužila vyměnit si práci s Nevillem, který se s tichým kvílením snažil roztřesenými prsty  přimět zmítající se slizkou krvácivku, aby se nechala nakrájet, mučení zvířátek! přičemž mu do obličeje neustále stříkala její krev. Takže ona by byla radši, kdyby jí do obličeje neustále stříkala krev? Opravdu zvláštní... ehm... děvče. Bradavicky masakr Nevillem Longbottomem. Julie uchopila hadr a pomalu začala oprašovat knihy v nejbližší polici, zatímco Snape si sedl za stůl a opravoval úkoly. Doufám, že nebude následovat zdlouhavý popis utírání prachu Snapeových poliček.

Uběhly asi dvě hodiny. Julie měla záda celá bolavá od toho, jak se neustále musela ohýbat anebo se snažila dosáhnout na nějakou polici dole nahoře, zbývala jí jen poslední polička nalevo za Snapeovým psacím stolem. Vyprala hadr a přistoupila ke knihovničce.
“Umění nitrobrany”, stálo na hřbetu první knihy, kterou vzala do ruky, aby ji oprášila. Trochu se zarazila. Ale potom zvědavě začala brát do rukou jednu po druhé i ostatní knihy: “Užitek temné magie ve světle věků”, “Historie smrtících kleteb”, “Odkaz zmijozelova dědictví”, “Teorie debility autorek fanfiction nadřazenosti čisté kouzelnické krve”... Četla zašlé nápisy knih a nestačila se divit. Já se u některých názvů povídek taky nestačím divit…Tyhle knihy by jen stěží někdo hledal i v oddělení s omezeným přístupem bradavické knihovny, natož v kabinetu lektvarů. Julie však některé z nich znala. No ovšem, naše MS víla, všechnoznám..atd. Na konci police dokonce spatřila hnědou vazbu „Útočných a obranných kouzel třetího stupně“. Knihy, kterou si přivezla z Kruvalu, knihy, kterou se jí kdysi podařilo ukrást ze soukromé knihovny jejího smrtijedského otce. A nyní viděla ve Snapeově polici řadu titulů, které měl rovněž Gurus Read mezi svými oblíbenými. Ruka s prachovkou jí klesla.
“Readová! Vypadněte od té knihovny!”
 Trhla sebou. Snape na ni výhružně zíral. Zřejmě si až teď všiml, co dělá. To brzo, když stihla zjistit jaké pěkné tituly čte. A při její rychlosti myšlení…
“Ostatní už mají hotovo, takže můžete všichni jít,” zavrčel a sledoval, jak za nimi zapadly dveře.
“Co tam měl?” zajímalo Rona venku.
“Dost... nebezpečné knihy,” neochotně sdělila Julie. Koušou, škrábou, trhají, a co je nejhorší, nechtějí si nechat nasadit obojek. Něco jako Obludné obludárium?  Nešlo jí do hlavy, kde k nim Snape jen přišel. Že by je taky ukradl?
“To se ani nedivím,” klidně podotkl Harry. “Vzhledem k tomu, že je to Smrtijed...”
“Cože!” zastavila se Julie jako opařená.
“Nikdy jsi neviděla jeho levé předloktí?” pousmál se Harry, který si samozřejmě nemohl nechat ujít příležitost k pochlubení, že on sám ho viděl.. Při různých příležitostech...
“Ale Brumbál přece tvrdí, že se polepšil,” nesměle připomněl Neville. Jupí, už vidím konec.
“Promiň, ale tomu já osobně moc nevěřím,” zavrtěl hlavou Ron.
“Dělá sice pro Řád, ale podle mně to samé dělá i pro Voldemorta. Nikdy jsem mu nevěřil a nechápu, proč to dělá Brumbál,” doplnil temně Harry a pokračoval dál po stropě. chodbě.
“On ho nenávidí,” vysvětlil Neville tiše Julii. “Viní ho ze smrti svého kmotra Siriuse Blacka,” zašeptal. „Ale podle mého za to Snape nemohl, že se Harry nedokázal dobře naučit nitrobranu. A potom, když se k tomu všemu schylovalo a Ty-víš-kdo vlákal Harryho do oddělení záhad na cukrátka, nemohl Snape za to, že Sirius chtěl jít s ostatními Harryho zachránit. Jenže Harry si myslí něco jiného, myslí si, že Snape jej při výuce nitrobrany jenom šikanoval a ve skutečnosti jej nic naučit nechtěl. Myslet znamená ho*no vědět. Zvlášť v této povídce. A Siriuse že schválně deptal posměšky, že je neschopný budižkničemu, který ani nevytáhne paty z domu... A proto se prý Sirius rozhodl jít s ostatními a... zemřel tam,“ vychrlil ze sebe chlapec dýchavičně. Neville se nezdá.
“Co myslel slovem řád?” zeptala se Julie. O událostech na ministerstvu věděla z novin a od svého otce pochytila útržkovité informace, že Pán zla přišel v souboji s Brumbálem a Harrym o velkou část své síly a rovněž ztratil částečně i svou lidskou podobu. O nějakém řádu však nepadla nikdy ani zmínka.
“Eh, to je jedno...” zrozpačitěl Neville. “Taková organizace proti černé magii, kterou vede Brumbál. Promiň, už musím,” zadrmolil a rozběhl se za Harrym a Ronem.

Julie zůstala zaraženě stát uprostřed prázdné, temné chodby.
‚Proč se ho zastává?‘ blesklo jí hlavou. ‘Neville přece Snapea nesnáší! Nebo jej Snape nějak očaroval? Třeba kouzlem Imperius? Je to Smrtijed!‘ Myšlenky jí v hlavě vířily jako splašené. Nemohla tomu, co se právě dozvěděla, uvěřit. Nemohla to být pravda! On ne!
Rozeběhla se zpět. Bláhová...